Čína se rozhodla pro eskalaci na ostrovech Senkaku.

Je to téměř 15 let, co se Číňané začali přibližovat k japonským ostrovům Senkaku. Čínský tlak je opravdu nepříjemný, ale prozatím je zvládnutelný, i když jsou japonská pobřežní stráž a námořní síly sebeobrany (MSDF) přemoženy.

Japonci trpělivě snášeli téměř každodenní agresi a tlak ze strany čínského námořnictva, pobřežní stráže, námořních milicí a rybářských plavidel, jakož i pravidelné letecké průniky na japonské území.

ČLR by si nepřála nic jiného, ​​než aby Japonci vystřelili, byť jen jednou střelou. Číňané by pak tvrdili, že byli vyprovokováni, aby se „bránili“. Japonsko však na návnadu nevzalo.

Věci nevybuchly. Ale je nejlepší nepředpokládat, že tento stav bude pokračovat dalších 15 let. Nebo 15 měsíců nebo dokonce 15 dní.

Jaká je pravděpodobnost, že se tato poněkud zvládnutelná aktivita čínské šedé zóny změní v něco horšího?

Pravděpodobnost je vysoká. A záleží na Číňanech. Eskalace by mohla spočívat v taktice „zaplavení oblasti“ nebo skutečné střelbě. I když to první by samozřejmě mohlo vést k tomu druhému.

Zatím je ale „kinetická“ varianta méně pravděpodobná, ledaže by byla spojena s útokem na Tchaj-wan.

Čína bude s největší pravděpodobností nadále zvyšovat tlak, přičemž více lodí, člunů a letadel bude na více místech a častěji v okolí Senkakusu. Prozatím se ČLR snaží dosáhnout bodu, kdy jednoduše absorbuje Senkakus osmózou.

Číňané již dříve oblast zaplavili desítkami nebo více rybářskými čluny podporovanými čínskou pobřežní stráží. A s námořnictvem lidové osvobozenecké armády (PLAN) na stráži.

Byli varováním Tokiu, že to může udělat znovu – s ještě více loděmi -, kdykoli bude chtít. V určitém okamžiku – a v nepříliš vzdálené budoucnosti, až se Čína rozhodne, že nadešel čas – by japonská obrana mohla být přemožena.

A v tu chvíli bude muset Japonsko učinit těžká rozhodnutí. Sám bude mít velmi těžké zatlačit Číňany zpět. Japonsko má americkou podporu.

Pomohou Američané v Senkakusu?

Řekli ano.

Je již známo, že Washington považuje Senkakus za součást bezpečnostní smlouvy mezi Japonskem a Spojenými státy. Američtí představitelé to od Obamovy administrativy opakovaně dávali jasně najevo.

Text japonsko-americké bezpečnostní smlouvy říká, že smlouva a povinnost USA bránit Japonsko se vztahují na oblasti pod „administrativní kontrolou“ Japonska. To zahrnuje Senkaku – které USA považují za pod japonskou administrativní kontrolou – ačkoli Washington nezaujímá žádné stanovisko ke skutečnému vlastnictví.

Ve výše uvedené čínské strategii je zaplavení oblasti určeno k tomu, aby se kolem Senkakusu dostalo tak velké množství lodí, aby mohly provést pohyb – včetně vylodění lidí na Senkaku – a tvrdit, že oni (nikoli Japonci) mají „administrativní kontrolu“. .“

USA musí okamžitě učinit pevné rozhodnutí, že Senkakuové jsou japonským územím. A nejen pod „administrativní kontrolou“.

Přístup rozdělování rozdílů jednoduše povzbuzuje ČLR, aby si myslela, že se jí podaří vytvořit „realitu na místě“ a dostat Japonce z cesty.

Co by bylo potřeba k tomu, aby byla politika USA (a Japonska) ohledně Senkakusů křišťálově jasná?

Čínské invaze Senkakusů jsou logickým výsledkem váhavé, ne-li nekoherentní, americké politiky vůči Senkakusům. Robert Eldridge to skvěle zdokumentoval.

Zhruba do roku 2009 nebo 2010 americká vláda o Senkakusovi ani moc nepřemýšlela. Když ale Číňané začali na Senkakusy vyvíjet tlak, Američané museli problém řešit. Japonci samozřejmě trvali na tom, aby Spojené státy učinily jasné prohlášení o ostrovech.

Pro Tokio nejsou Senkakus skupina kamenů na jedno použití uprostřed oceánu.

Pokud USA nepomohou Japonsku bránit Senkakus, mohlo by to fatálně poškodit bezpečnostní a politické vztahy mezi Japonskem a USA. A Washington to do značné míry chápe.

Samozřejmě by bylo užitečné – skutečně vhodné –, aby se Tokio podobně zavázalo ke svým vlastním závazkům pomoci USA bránit Tchaj-wan. V současnosti tomu tak není.

Z vojenského hlediska američtí vojenští plánovači chápou důležitost Japonců kontrolovaných Senkakusů pro americké vojenské operace v regionu.

Senkakus pod čínskou kontrolou by značně zkomplikoval a ohrozil americké vojenské operace v oblasti a na podporu Tchaj-wanu. Čína to samozřejmě ví.

Dělat?

Američané a Japonci by měli provádět společné letecké a námořní hlídky a cvičení v okolí Senkakusu. Navíc by měli rozšířit rodící se společný výcvik v širší oblasti Nansei Shoto (ostrovy Rjúkjú).

Ve skutečnosti by celá obrana jižních ostrovů měla být zcela společným úsilím USA a FSDF. Tedy od velení a řízení až po taktické úrovně.

A Japonsko a USA by samy měly poslat personál do Senkaku.

Kromě toho jsou ve vodách poblíž Senkakusu dvě vojenské střelnice, které mají Američané právo používat podle bezpečnostní smlouvy mezi Japonskem a Spojenými státy, a které jsou zvláště cenné pro zdokonalování techniky námořního a leteckého dělostřelectva.

Americké síly však od Carterovy administrativy střelnice nepoužívaly. Cílem bylo uklidnit Číňany a získat lepší chování z Pekingu. Američané by si nyní měli uvědomit, že to nefunguje. Měli by využít střelnice a pozvat i JSDF.

Dejte Pekingu vědět, že to vše je normální, legální a není se čeho bát. Politické a psychologické výhody tohoto typu akce by byly značné a byly by přímo úměrné tomu, jak hlasitě vyje Peking.

O tom, zda o Senkakus vypukne boj, rozhodne Peking.

Ale Američané a Japonci si musí pospíšit a udělat, co je nutné, aby přesvědčili ČLR, že tuto bitvu prohraje. A také přesvědčit Peking, že ani jeho strategie osmózy v šedé zóně nebude fungovat.

Grant Newsham