Vědci přesně určili zdroj „nemožného“ tahu EmDrive

V roce 2014 neméně autorita než NASA v recenzovaných dokumentech prohlásila, že dostává záhadný tah z EmDrive, podivné, mosazné trubky věci, o které její tvůrci tvrdili, že dokáže vyvinout tah bez pohonné hmoty. Zjištění NASA kopírovala experimenty z roku 2009 v Číně. Tryska s nulovým pohonem? Svět se posadil a poslouchal.

Schopnost generovat tah bez nutnosti přenášet parazitickou hmotu paliva by ve vesmíru změnila hru, a i kdyby byly experimentální hodnoty tahu EmDrive malé (720 millinewtonů na 2,5 kW příkonu v čínském experimentu v roce 2009), Byly by několikanásobně účinnější na hmotnost a na watt příkonu než současné iontové pohonné systémy, které potřebují převážet palivo.

Problém je v tom, že tam, kde jsou iontové pohony snadno vysvětlitelné (propelent je ionizován a poté elektromagneticky vyhozen ze zadní části trysky, aby se vozidlo posunulo dopředu), nikdo nemohl přijít na to, jak EmDrive produkoval Newtony. nesouhlasící s Newtonem o celé věci zachování energie.

Vynálezce měl teorii, ale měli ji i němečtí vědci Martin Tajmar, Oliver Neunzig a Marcel Weikert a ti tři strávili poslední čtyři roky dolaďováním svých experimentů, aby to dokázali. V roce 2018 tým ukázal nějaké podivné výsledky naznačující, že tah EmDrive zřejmě nepocházel ze samotného EmDrive, a předpokládali, že výsledky mohou mít něco společného s elektromagnetickým rušením z napájecích kabelů prototypu interagujících s magnetickým polem Země. pole.

Rozhodli se tedy tyto efekty eliminovat, pomocí palubní baterie a přemístěním dalších komponentů, aby zastavili jakékoli elektromagnetické efekty, a přepracovali experiment tak, aby řešil některé hypotézy vznesené jinými týmy, které se také snažily získat kontrolu nad EmDrive.

Nyní tým říká, že našel přesně místo, odkud přichází tah – a to je špatná zpráva pro nadšence EmDrive.

„Zjistili jsme, že příčinou ‚tahu‘ byl tepelný efekt,“ řekl Tajmar Grenzwissenschaft-Aktuell.de. „Pro naše testy jsme použili konfiguraci EmDrive od NASA od Whitea et al. (který byl používán v laboratořích Eagleworks, protože je nejlépe zdokumentován a výsledky byly publikovány v ‚Journal of Propulsion and Power‘. S pomocí nové struktury měřící stupnice a různých závěsných bodů stejného motoru jsme byli schopni reprodukovat zdánlivé tahové síly podobné těm, které naměřil tým NASA, ale také je nechat zmizet pomocí bodového zavěšení.“

„Když do EmDrive proudí výkon,“ pokračoval, „motor se zahřeje. To také způsobí deformaci upevňovacích prvků na váze, což způsobí, že se váha posune do nového nulového bodu. Tomu jsme byli schopni zabránit vylepšeným Naše měření vyvracejí všechna tvrzení EmDrive nejméně o tři řády.“ Tým své výsledky prezentoval na letošní konferenci Space Propulsion 2020+1, která se kvůli pandemii konala online.

Celá EmDrive kerffuffle tedy vede k tomuto: je to opravdu, opravdu je těžké přesně změřit nepatrná množství tahu a standardní design, který každý používá, aby zjistil, jak těžké bylo tlačení EmDrive náchylné k téměř nepostřehnutelné tepelné roztažnosti, díky níž to vypadalo, jako by byl tah, i když ve skutečnosti žádný nebyl. Newton zůstává neporažen.

Ve dvojitém vítězném kole Tajmar a tým také zabili dvě další varianty EmDrive, LemDrive a Mach-Effect Thruster, s tím, že ačkoliv bylo zklamáním, že tým nemohl ověřit proklamované schopnosti těchto „nemožných“ motorů, alespoň odvedl kus skvělé práce a posunul měřící technologii dopředu. Doufejme tedy, že další nemožná jízda bude nemožná mnohem dříve a s menším úsilím.

Dokument německého týmu je volně přístupný na ResearchGate a ve videu níže si užijte vysvětlení EmDrive, jak ta věc měla fungovat.

Zdroj: Grenzwissenschaft-Aktuell přes Popular Mechanics